Tanzánie 2015 (28.3.-25.4.15)

Poslední rok mě dvakrát nešetřil. Rodinné, zdravotní i pracovní problémy mě přerůstaly přes hlavu a já upadal do čím dál větší letargie. Pomalu jsem se stával pouze divákem svého vlastního života, který jsem nechával plynout a nezasahoval do něj. Potřeboval jsem nutně dobít baterky, vyčistit si hlavu a vypadnout co nejdál do co nejvíce odlišného koutu Světa. Pryč od toho všeho…

Pro koupi letenek právě do Tanzánie jsme se s Evženem rozhodnuli během půl hodiny, a to zhruba dva týdny před odletem. Ze všech nabídek Last minute zněla tahle jako nejvíc muziky za nejmíň peněz. Jak jsme později zjistili, lístky byly tak levné, protože tam při období dešťů nikdo nelétá. S Evženem jsme si výborně sedli už na Kubě a věděl jsem, že se spolu nudit nebudeme. Sbalili jsme si každý jeden batoh s tím, že co bude potřeba, dokoupíme až tam.

Po příletu do Dar de Salaam jsme se proto nejprve vydali do snad jediného místního supermarketu, který velikostí odpovídal asi dvěma trafikám. Nakoupili pár zásob a sešli se u krému na opalování. Stál jednou tolik, než flaška Johnnie Walkera a byl na poličce jediný. Zdálo se nám to drahé a jako vhodnější investici jsme zvolili dvě lahve whisky. To jsme bohužel netušili, že právě opouštíme jeden z pěti opalovacích krému v celé východní Africe. Možná vám to přijde divné stejně jako nám, ale černoši opalovací krémy opravdu nepoužívají, takže je tady nekoupíte ani v lékárně. Ten den bylo výjimečně pod mrakem. Vydali jsme se k moři, po cestě sledovali místní kolorit a popíjeli. Vše tu bylo takové špinavé, oprýskané, neudržované a hlavně plné černochů. Běloch je tu spíše zjevením, takže jsme byli neustále pod něčím dohledem. Na pobřeží nás oslovilo pár studentů, všichni byli velice přátelští a uměli anglicky. Obě lahve s nimi padly ještě než zapadlo slunce a nás pak z pláže vyháněla až se soumrakem místní domobrana se samopaly. Že tam prý není bezpečno. V tomto největším tanzanském městě jsme se necítili úplně nejlépe, takže jsme další den odjeli autobusem do města Tanga. Zde už to vypadalo daleko klidněji. Poznali jsme zde skupinku mladíků, kteří nás zavedli na kraj města, kde tu bylo na souši odstaveno několik obrovských nákladních lodí. S klukama byla legrace, akorát jsme jim vůbec nerozuměli, protože mluvili svahilsky. Tahle řeč není podobná žádné jiné, a ač jsem z práce za barem v Boo zvyklý, snažit se porozumět lidem, kteří na mě nad ránem mluví nesrozumitelnou řečí, tohle jsem zkrátka nedával. Chlapci nás zavedli na místní rybí trh, kde jsme si za směšný peníz koupili několik velkých barevných ryb, co vypadaly jako zmutované rybičky z akvária. Hned vedle nás je na rozpáleném oleji usmažili natolik precizně, že jsme je chroupali rovnou s kostmi. Vynikající. Měli jsme tu verandu s výhledem na moře a několik večerů na ní strávili při rozebírání našich životních peripetií. Při odjezdu jsme se vypravili na nádraží, které v Africe bývá centrem všeho. Všichni se tu vehementně snaží něco prodat, zprostředkovat nebo prostě jen žebrají. Až při cestě do města Pangani jsme začali naplno pociťovat život místní hromadné dopravy. Do autobusu, kterým jsme měli jet několik hodin, jsme si už nesedli a postávali tedy na jeho konci. Autobusy zde nejezdí podle nějakých jízdních řádů, ale vyjedou až ve chvíli, kdy se zaplní. Pod tímto slovem si však představujeme něco my a něco jiného Afričané. Stáli jsme tedy ještě přes hodinu, než se v autobusu nenašlo jediné místečko. Lidé si tu seděli na klíně, na mé noze stále někdo stál. Chtěl jsem to vyfotit, bohužel bylo celou jízdu tak těsno, že jsem nemohl sundat ruku z madla. Největší problém pak nastal na naší zastávce, neboť my potřebovali vystupovat jako první. S bágly jsme se museli prodrat přes několik desítek na boso stojících a remcajících domorodců v uličce…

Po příjezdu do německého turistického resortu Beach Crab jsme poprvé v Tanzánii narazili taky na jiné bělochy. Bylo to tu snobské, ale pár dní jsme se chtěli nechat hýčkat. Tady jsme konečně sehnali opalovací krém, ale byli jsme již natolik spálení, že se při roztírání rovnou odlupoval s kůží. Večer jsem poprvé řešil problém, zvaný moskytiéra. Tato síť přes postel vás má ochránit před hmyzem a hlavně komáry. Základ je však, zkontrolovat si před utěsněním moskytiéry, zda-li se nenachází žádný moskyt ani uvnitř. Když jsem se ráno probudil s pěti nacucanými komáry uvězněnými se mnou, tak mě dvojnásob zamrzelo, že jsem si před odjezdem nestačil vyzvednout antimalarika...

Válení se na pláži jsme si jednou zpestřili výletem na zrezivělých kolech až k masajské vesnici. Masajové jsou původním pasteveckým kmenem a přestože jsou tu ti nejchudší, chodí stále upravení a nazdobení. V rukách mají oštěpy, kolem krku barevné bavlněné deky a v obličeji spoustu bižuterie. Ženy mají vyholenou hlavu naleštěnou nějakým tukem, pač dlouhé vlasy tu smějí mít jen válečníci. Zajímavé je, že vůbec neobdělávají půdu, neboť jí bezvýhradně uctívají. Nekopou studny a ani mrtvé nepohřbívají do země, prý je pomažou sádlem a nechají na pospas divoké zvěři. Jinak byli ale velmi milí, ukazovali nám své skromné příbytky a především děti se s námi ochotně fotili. Evžen pro ně vytáhl z batohu několik propisek, přívěšků, karet a nečekaně také zápalky a kalkulačku. Z té měly největší radost, avšak narozdíl od sirek netuším, na co jim bude...

Po několikadenním vegetu jsme se vypravili do města Moshi. Cestou jsme řádně vyhládli, ale na ulici se v Tanzánii najíte až odpoledne, kdy se otevírá řada provizorních stánků. Nabízejí hlavně přesmažené hranolky, obalovaná vejce a sem tam maso. Kuřata i jehňata tady jdou na porážku dřív, než stačí něco přibrat, takže maso je samá kost a šlacha. Leckdy nevíte, co si vlastně objednáváte, takže pak musíte jako Evžen spořádat polévku z kozích vnitřností, co vypadala jako z posledního kola Faktoru strachu. Další den jsme potkali Tosha, průvodce s na místní poměry neuvěřitelně bílou košilí a dobrou angličtinou, který nám nabídl výlet do okolní přírody. Asi po hodinové cestě minibusem nám ukázal svoji rodnou vesnici, kde u jedné chatrče právě probíhala oslava. Alespoň nám to tak připadalo, ale je dost možné, že to tam takhle vypadá každé odpoledne. Všichni kromě dětí tu byli úplně na plech a nejvíce stará babička, která se motala kolem. Nadšeně až násilně nás přizvali. Pili tu po domácku vařené banánové pivo. Viděli jsme, že to účinkuje, ale pít se to nedalo. Nemohli jsme urazit, tak jsme s kyselým úsměvem bojovali s každým lokem z tohoto bezedného moku. Bylo tak osvěžující potkat místní lidi, kteří vám nic nenabízejí ani nechtějí žádné peníze a naopak vám na cestu odtrhnou pár megavokád... 

Nastal čas vypravit se zpátky až k silnici, kde jsme za dvě hodiny viděli projet několik naprosto plných minibusů. Konečně nám jeden zastavil a Tosho naznačoval, ať si nastoupíme bočními dveřmi. Koukali jsme na sebe a nechápali, nebylo kam. Nakonec se Evžen ohnul, aby pak jako kostka z tetrisu po hlavě zaplul mezi dva na sobě sedící pasažéry. Tím byl celý autobus zaplněn do poslední skulinky a to Evžen od zadku dolů vyčuhoval. Nezbývalo než se chytit stříšky, ohnout se přes něj a snažit se udržet alespoň jednu nohu na stupínku od podvozku. Žertující Evža často prohlašoval, že jsme spolu na líbánkách, ale až na následné cestě plné výmolů to tak skutečně vypadalo...

Dorazili jsme za tmy a v Africe je po setmění opravdu TMA. S elektřinou tu šetří, kde se dá a i ve větších městech máte ulice, kde nevidíte ani na krok. Pro odvod vody při období dešťů je podél všech ulic vybudovaná důmyslná síť asi metr hlubokých a širokých betonových jímek. Pokud se skloubí tyto dvě věci dohromady, pak se lehce přihodí, že šlápnete do prázdna. Během okamžiku jsem Evženovi zmizel před očima a ustlal si na dně jednoho z kanálů. Po výstavní šipce jsem do něj naštěstí zaplul tak šikovně, že jsem si pouze odřel předloktí. Tenkrát jsem děkoval svému andělu strážnému a netušil, že pořádná fuška ho teprve čeká…

Do Tanzánie se jezdí buď pro výstup na horu Kilimanjaro a nebo na safari. Tyto dvě turistické atrakce si tu střeží jako oko v hlavě a pečují o ně, vždyť je to jejich nejvýnosnější artikl. Ve městě Arusha nabízejí výlet do divočiny stovky společností a ceny jsou na místí poměry přestřelené, šité na míru turistům, kterých je tu plno. Všichni jsou ubytovaní v nějakém z okolních resortů, ze kterých je na safari dovezou a potom zase odvezou. My byli ve skupince s Australankou, Angličankou a klukem a dívkou z Francie. Přidělen nám byl obrovský džíp s vyklápěcí střechou a se sympatickým řidičem Mikem. Vyrazili jsme s autem plně naloženým námi, jídlem a obrovskými složenými stany. Zdejší tři národní parky Tarangire, Serengeti a Ngorongoro jsou svojí bohatou flórou a faunou vyhlášené po celém Světě. A právem, projíždíte tu mezi desítkami žiraf a slonů, stovkami opic, zeber a gazel, tisícovkami krav a pakoňů. Občas jsme museli zastavit auto a počkat, než se přežene obrovské stádo o několika tisících kusů. Mike se ukázal jako velice zkušený řidič i průvodce. Vždy opatrně přijel co nejblíže a vypnul motor. My tak mohli sledovat třeba několik metrů vzdálené lvy, kteří se vyhřívali na slunci, zatímco kolem nich dováděla lvíčata. Jakobychom sledovali nějaký dokument, jehož jsme byli součástí. Kdyby celá Tanzánie mohla nabídnout jenom tohle, stejně by se vyplatilo sem letět. Večer jsme poprvé přespávali uprostřed savany v masivních stanech, které jsme si museli sami za tmy postavit. Na dobrou noc jsme obdrželi pouze radu, ať v žádném případě nevylézáme, protože většina predátorů loví v noci. Což se snadno řekne, ale hůře udělá, obzvlášť když před spaním vypijete s kámošem pár piv. V noci jsem byl tedy nucen vylézt, popošel jsem jen pár kroků, než jsem v absolutní tmě zaslechl nedaleké zachrčení. Šipku do stanu jsem skočil snad z místa, rychle za sebou zavřel a další dvě noci nevylezl ze spacáku...

Brzy ráno jsme zase vyrazili. V noci zapršelo, takže jsme při cestě tamní pustinou zapadli do bahna. Dvě hodiny jsme se snažili vyprostit, než se nám to za pomoci kamení, klacků a rezervního kola s heverem podařilo. Za tuto námahu i zdržení jsme byli bohatě odměněni, to když Mike zanedlouho zpozoroval leopardici se třemi mladými šelmami. Nedaleko se pásla gazela s mládětem a oni neomylně mířili právě k nim. Matka nechala své ratolesti opodál, aby pak po chvilce plížení několika mohutnými skoky dostihla mládě gazely, kterému ještě v letu zlomila vaz. Bylo to tak fascinující a kruté zároveň. Gazelí máma jen postávala opodál a smutně sledovala, jak se rodinka vyvalila u těla...

Následující den jsme za svítání vyrazili do nejkrásnějšího ze všech parků, a to do edenu zvaného Ngongoro. Tato rezervace se rozléhá na dně obrovského kráteru vyhaslé sopky, plného nádherné přírody se spoustou rozmanitých zvířat, které tu žijí v naprosté symbióze. Při cestě Mike zastavil a dalekohledem pozoroval vzdálený horizont, jenž nám nepřišel ničím zvláštní. Pak se rozzářil a vykřikl. Nosorožci jsou zde nejvíc chráněným druhem, který kvůli nájezdům pytláků nezadržitelně vymírá. Jsou zabíjeni pro jejich rohy, které jsou mezi zbohatlíky považovány za afrodisiakum, takže se s nimi na černém trhu výnosně obchoduje. Nosorožců tu proto zbylo jen jedenáct. Náš průvodce věděl, že míří k vodě, takže jsme popojeli na místo, přes které museli přejít a počkali si na ně. Mike nám vysvětlil, že máme vážně kliku, protože jen zřídka se stane, že tu za celé safari spatříte celou tzv. Big Five. Těchto pět zvířat prý musíte zastřelit na první ránu, jinak vás rozzuřená na místě zabijí. Jedná se právě o nosorožce, pak slona, buvola, leoparda a lva. Respekt budící zvířata, ale mě daleko více zaujal jiný savec. Odpoledne jsme se zastavili u jezera plného hrochů, kde jsme měli pauzu. Sedl jsem si na kámen u vody a skoro hodinu je sledoval. Z vody jim vyčnívaly pouze oči a nozdry, a to vždy jen krátkou chvilku. Poté se pokaždé zase spustili ke dnu, aby se pak museli za pár chvil opět vynořit a nadechnout. Takhle to nezávisle na sobě dělali celou tu dobu, občas na sebe zakejhali a nic víc. Vypadali spokojeně a já jen fascinovaně pozoroval, jak jim nic nechybí ke štěstí. Pořád se za něčím pachtíte. Za penězi, za úspěchem, za zážitky, za láskou, snad právě za štěstím. Stojí to mnoho sil a zřejmě to máte, ale stále chcete víc. Jste ten typ člověka, co přijde do restaurace na hotovku a stejně nejdřív zjišťuje, jaká jídla jsou už přeškrtnutá. A pak tu koukáte na tahle stvoření, v jakém jsou klidu a harmonii, přitom jim stačí tak neuvěřitelně málo…

Další den nás spolu s francouzskou dvojicí čekala dlouhá cesta přes celou Tanzánii až k Viktorijinu jezeru. Dálkové autobusy byly sice dražší, ale zato ve velice dobrém stavu a hlavně jste mohli celou cestu sedět. Město Mwanza ani okolí nebylo ničím zajímavé, proto do tohoto koutu cizinci ani nejezdí. Byli jsme tu za celebrity, takže na nás stále někdo pokřikoval, snažil se seznámit nebo se s námi chtěl jen vyfotit. Viktorijino jezero bylo sice krásné, ale viděli jsme ho, vyfotili jsme se u něj a co dál. Na skále nad ním byl malý zapadlý podnik, kde výborně vařili a byl tam klid. Sedávali jsme tam a po několik večerů poznávali, že Eli a Mark jsou velice příjemný pár. Večery s nimi, Evženem a místní pálenkou Konyagi vesele plynuly. Poslední společný večer si k nám přisedl majitel se svým bratrem, který ze mě nemohl spustit oči a stále opakoval, že vypadám jako Chuck Norris. Všichni jsme se tomu smáli a já se zaradoval, že týdny pěstění mého těla a nepěstění vousů nepřišly nazmar. V dobré náladě jsem pak svojí perfektní angličtinou přihodil vtip o tom, že jenom Chuck Norris dokáže otevřít tunel Blanka. Nikdo se nesmál. Jak jsem se měl následující den přesvědčit, něco z jeho nesmrtelnosti na mně přesto ulpělo...

Bylo 15. dubna a tohle datum jsme si měli navždy zapamatovat. Vstávali jsme brzy ráno na spoj k jeskynním malbám po cestě do hlavního města Dodomy. Čekalo nás asi 800km v autobusu společnosti Air Jordan. Cestou jsem si četl a střídavě pospával. Vyšly na nás sedačky hned vedle šoféra, kde bylo spoustu místa na nohy, takže cesta celkem ubíhala. Řidiči zde jezdí velice rychle, aby se celá štreka stihnula za světla a také proto, že se prý mezi sebou vsázejí o pár piv, kdo to stihne za nejrychlejší čas. Zřídkakdy ručička tachometru klesla pod 130km v hodině. Začalo slabě pršet. Najednou slyším Evžena suše pronést ‚A je to v prdeli…‘ Zvedl jsem oči a oba jsme zírali na náš autobus, který v mírné zatáčce dostal smyk a ve velké rychlosti se řítil bokem ke krajnici. Problesklo mi, že jsem se nepřipoutal, ale nemohl jsem nevěřícně spustit zrak z vozovky. Poslední co vím je, že jsme se poprvé překlápěli a já se zapřel rukou o příčku mezi dvěma obrovskými okny, které se vzápětí vysypaly. Probral jsem se na zádech. Všude bylo sklo a z hlavy mi srčela krev. Hrobové ticho, které začal prorývat až stále se stupňující nářek. Ležel jsem pod několikatunovým autobusem a nemohl se pohnout. Byl jsem od pasu dolů uvězněn mezi podvozkem a bočním oknem, kterým jsem předtím prolétl. Zkoušel jsem se vysoukat, ale nešlo to, nepohnul jsem se ani o centimetr. Podíval jsem se vedle sebe a vidím rozmačkaného černocha. Chudák byl těsně vedle mě. Většina váhy kolosu ležela na něm, a kdyby jeho hrudník nebyl silnější než má pánev, tak jsem byl rozdrcený já. Slyším Evžena, který je hned u mě. Z rukou mu tryská krev a on se mě jimi snaží vytáhnout. Marně. Říkám mu, ať sežene hever, jako by mi nedocházelo, že tu k povinné výbavě nepatří. V tu chvíli mi na bezvládnou nohu v sandálu začalo něco téct a já cítil, jak to čím dál více pálí. Z podvozku, který byl ve vzduchu, tekla nějaká rozžhavená kapalina, zřejmě olej nebo voda z chladiče. Nemohl jsem s nohou vůbec hýbat, takže jsem jen bezmocně trpěl, jak mi na nárt někdo leje dovařenou vodu z rychlovarné konvice. Když bolest přestala být dále snesitelnou, v křeči jsem se ze všech sil zapřel o rám okna a vyškubnul se. Na nohy mi už pomáhal Evžen, prošli jsme rozbitým čelním sklem a posadili se před autobusem. Před námi apokalypsa, kolem ležela a posedávala spousta zkrvavených lidí. Mezi nimi jsme uviděli mladou dívku, která se belhala a jednou rukou držela zbytek druhé před utrženým předloktím. Absolutně bílá kost neuvěřitelné kontrastovala s její černou pletí. Poté jsem sklopil zrak do trávy a zhluboka dýchal. Věděl jsem, že musím vydržet při vědomí a stále koukal na své palce na nohou. Bez přestání jsem s nimi hýbal, jako bych stále nevěřil, že můžu. Přišlo mi to jako pár minut a někdo mě s Evženem zvedal a nakládal do malé sanitky spolu s dalšími zraněnými. V mylném domění, že to nejhorší mám za sebou, se zatím začala psát další kapitola, nazvaná Tanzanské zdravotnictví…

Havarovali jsme zcela mimo civilizaci u vesnice Nzega a nejbližší velká města byla stovky kilometrů vzdálená. Nemocnice, kam nás dovezli, byla bohužel nejmenší v jedné z nejchudších zemí na Světě a jsem si jistý, že bělocha v ní viděli prvně. Už zvenčí vypadala spíše jako polní nemocnice z MASHe a při bližším prozkoumání jsem zjistil, že i vybavení zřejmě odkoupili po skončení seriálu. Vysoukal jsem se na kolečkové křeslo a odvezli mě do místnosti plné dalších potlučených pasažérů. Stát ani sedět jsem už nemohl, takže jsem čekal na čtyřech. Konečně přišla řada, někdo mi pomohl na stůl a pustili se do mě tři lidé. Pouze jeden z nich měl plášť. Naštěstí ten mi, aniž by ruku očistil, zavedl kanylu a mně se ulevilo, když žilami začalo proudit bolest tišící opium. Těžko říct, co za profesi měl člověk, který mi sešíval dva obrovské krátery na hlavě, ale švec ani čalouník to nebyl. Na větší deseticentimetrovou jizvu použil čtyři stehy, které utáhl tak silně, že mi částečně vyhladil obličejové vrásky. Zatím mi ostatní ošetřovali krvavé šrámy způsobem, že utrhli kus vaty, kterou namočili do jakési hnědé tekutiny a plácnuli jí na otevřenou ránu. Nebylo potřeba je ani přilepovat, pochopil jsem až později, když to k ranám začalo přirůstat. Už společně s dorazivším Evženem nás umístili do budovy, která připomínala maštal. Bylo tady jen několik postelí a pár na podlaze ležících matrací. Všude byla hrozná špína, spousta hmyzu, žádná tekoucí voda, záchody jen turecké a brodit jste se k nim museli vrstvou moči a výkalů. Největší starost nám proto začal dělat můj neošetřený spálený nárt, který hrál spoustou barev mezi několika mokvajícími puchýři. Nikdo si tu s takovouto popáleninou nevěděl rady. Večer mě přivezli na rentgen, který byl nejspíš předchozí typ toho, který si pamatuju ze základky. Výsledky kupodivu ukázaly, že nemám nic zlomené. Bylo mi to divné, protože při každém pohybu mi přeskakovalo žebro na levé straně hrudi...

Museli jsme pryč a byli rozhodnutí, že zítra se necháme převézt do větší nemocnice. Setmělo se, ležel jsem na zádech a pomalu ze mě vyprchával šok a tišící prostředky. Začínal jsem pořádně cítit, co mě bolí a bolelo všechno. Podle toho, jak daleko byl náš autobus od krajnice, se prý pětkrát otočil. Byl jsem hrozně naklepaný ze všech stran, všechna žebra pohmožděná po obou stranách a nohy bezvládné. Mohl jsem hýbat jen rukama, hlavou a prsty u nohou. Z vedlejší stáje kdosi zoufale křičel, byl to ženský nářek a já si vzpomněl na tu dívku u autobusu. Promítal jsem si tu nehodu i vše, co se událo před ní. Celý tenhle prokletý rok, který mě nasměroval až sem a upoutal na lůžko. Vedle zatím doříkala modlitbu za svého muže v šátku oděná žena a poté si lehla na holou zem pod jeho postelí. Najednou to na mě celé dolehlo, brada se mi rozklepala a po tvářích mi začaly stékat slzy. Bylo mi trapně, chtěl jsem se otočit, aby mě nikdo neviděl, ale nemohl jsem. V tu chvíli se objevila starší žena, která když mě spatřila, kvapně doběhla pro sestřičku s tišící injekcí. Jakoby nevěděly, že na tuhle bolest lék neexistuje…

Celou noc jsem nespal a čekal na světlo. Ráno jsem podle pravidelné černající mordy na levém boku rozpoznal obtisknutý fotoaparát značky Canon, který jsem měl připnutý za páskem. Ten používá velice kvalitní a pevné materiály, takže ačkoliv bok necítím dodnes, on vydržel bez škrábnutí a nepřišel ani o žádnou funkci. Přesto nevím, jestli u této značky zůstanu. Mezitím Evžen domluvil převoz sanitkou zpátky do Mwanzy. V Africe plyne čas úplně jinak a v nemocnici to platilo dvojnásob. Čekali jsme na ni sedm hodin a zatím se na nás chodili dívat zdejší obyvatelé. Byli jsme tu za atrakci. Během dne nás navštívilo několik desítek mužů, žen i dětí. Všichni nám podali ruku a vyjádřili lítost. Byli hrozně milí a podělili se s námi o hrnec vařených banánů v omáčce. Pomohli Evženovi posadit mě a pak i na kolečkové křeslo. Při každém sebemenším pohybu jsem zatínal zuby. Přivezli mě až k sanitce, co vypadala jako větší kombík a uvnitř bylo lehátko, které nešlo vysunout. Přemýšlel jsem, jak mě na něj chtějí dostat. Najednou saniťák pokynul třem domorodcům a aniž bych měl možnost se bránit, chytili mě každý za jednu končetinu a zvedli mě. Snažili se mě rozhoupat a hodit dovnitř, avšak tomu, co mě držel za levou ruku, nevyšel krok a on mě upustil prostředkem zad na zadní práh vozu. Řval jsem jako tur, ale na druhý pokus se už naštěstí trefili. Až za několik dní mi zjistili, že mám oboustranně naštípnutý obratel právě v půli zad. Dodnes nevím, jestli jsem k tomu přišel při té autonehodě nebo při nakládání do sanitky...

Čekalo nás necelých tři sta kilometrů cesty plné výmolů a retardérů. Místní vláda ve snaze snížit počet dopravních nehod nasázela na silnice jeden retardér za druhým. Měli jsme zpoždění a řidič chtěl přijet ještě za světla. Když tu autobusy jezdí sto třicet, dokážete si představit, jak rychle tady jezdí sanitky. Před značenými retardéry řidič trochu ubral a já se pokaždé urputně držel, abych se při výskoku trefil zpátky na lehátko. Každý z nich jsem cítil až do morku kostí a bylo jich několik set. Horší bylo, když někdo před zpomalovačem zboural nebo odnesl značku. Při jednom tomto nečekaném skoku jsem spadl na zem, takže mě Evžen s ostatními napresovanými pacienty museli pracně zvedat. Čtyři hodiny tortury byly nekonečné, ale přeci jen jsme dorazili k Viktorijinu jezeru a doufali, že jsme zachráněni. Zde mi konečně ošetřili nohu, na které jsem měl popáleniny druhého stupně a hned první rentgen ukázal, že mám nadvakrát naštípnutou pánev. Evžen prošel úplně a jelikož měl jen potrhané ruce, propustili ho. Ubytoval se v nedalekém hotelu a chodil mě o návštěvních hodinách pomáhat posadit se, vyvenčit se a nosil něco k snědku, protože jídlo tady nevedli. Bylo to tu snad ještě špinavější než na té vesnici. Postel jen z prken na zrezivělé konstrukci, matrace byla plná skvrn a skrz díry na potahu bylo vidět, jak to uvnitř žije. Byl jsem na pokoji s dalšími černochy, kteří byli také paralyzováni a přesto se za námi jen občas přišel podívat zřízenec s práškem proti bolesti. Červené pomoc přivolávací tlačítko by tu vypadalo jako ze sci-fi. Několikátý večer přivezli mladého chlapce z autonehody. Byl od krku dolů ochrnutý a první noc tři hodiny zoufale někoho volal, přesto se u nás dvanáct hodin nikdo neobjevil. Zato přes den to tady žilo. Za mými spolunocležníky chodily davy návštěv. Za třemi lidmi přišlo dvakrát denně šedesát až sto lidí. Obklopili jejich postele a místnost se jimi pokaždé zcela zaplnila. Postávali kolem nemocného, kterému vždy přinesli něco navařeno. Povídali si s ním i mezi sebou a popíjeli čaj z termosky. A opět, každý když mě viděl, podal ruku a vyjádřil lítost, že se mi to stalo zrovna u nich. Neuvěřitelně přátelští lidé a nejvíce potom starší učitelka jménem Shabani, která uměla výborně anglicky. Nosila mi později jídlo o několika chodech a povídala si se mnou. Když jsem jí nabídl peníze, tak se jen začala smát a rezolutně je odmítla. A to jsem jí dával třetinu jejího platu. Po několika dnech jsem se poznal i s ostatními, posedávali na mé posteli vedle Evžena a občas přivedli a nabídnuli svoji dceru, jestli si ji nechceme odvézt domů. Pouze krátce, ale přemýšleli jsme, jak bychom tohle proclili a co pak s tím...

Celou dobu jsme řešili po telefonu převoz letadlem do nemocnice v civilizovanějším Nairobi v sousední Keni. Byli jsme samozřejmě pojištění, ale bohužel u špatné pojišťovny. Naší největší zdravotní pojišťovnu VZP, totiž v cizině nikdo nezná, takže vše řeší přes nějakého většího zahraničního partnera, čímž se všechno zdlouhavě protahuje. O to více ve městě, kde nikdo nemluví anglicky a na celou neděli tu vypínají proud v rámci tzv. Rest day. V nemocnici, kde jsem byl opět jediný běloch, jsem nakonec strávil pět nezapomenutelných nocí, během kterých jsem téměř nespal. Náš pokoj osvětlovala pouze ostrá zářivka nade mnou, která navíc předposlední noc začala blikat a přes zavřená víčka mi rozjížděla bezesnou diskotéku. Další den praskla úplně a já se těšil, že se vyspím. Večer nám s baterkou přišli dát zase painkiller, což tu byla jediná univerzální pilulka na všechno. Já konečně usínal, když jsem zaslechl prskání a ucítil, jak vzduch v celém pokoji pohlcuje myšina. Již předtím jsem si občas všiml hlodavce, který proběhl kolem, ale tuhle noc jsme byli jediný neosvětlený pokoj na patře, takže se k nám stáhly krysy z celého okolí. Odsunul jsem od postele noční stolek i židli a naivně si myslel, že to postačí. Prozřel jsem ve chvíli, kdy jsem na orezlé železné tyči, kde kdysi bývalo přitahovací madlo, uviděl krysu nade mnou. Lezly všude a pokaždé, když jsem ucítil nějakou na posteli, bušil jsem pěstmi do matrace. Horší to měl nebožák ochrnutý chlapec…

Další den už pro mě malým letadlem přiletěl specializovaný tým z Keni, jenž ukončil mojí dovolenou v Tanzánii. Nemocnice v Nairobi vypadala konečně jako nemocnice a měl jsem tu dokonce vlastní pokoj. Prošel jsem několika vyšetřeními, která naštěstí odhalila už jen zlomené žebro a odraženou ledvinu. Asi týden jsem tu proležel na vymodlené polohovací posteli a srůstal. Pak mi konečně schválili přelet do Prahy v pololeže, což bylo možné pouze první třídou. Z Čech mě přiletěla vyzvednout postarší zdravotnice, která byla od začátku zmatenější než Libor Bouček, připravující si hlášky o fotbale. Ač jsem se bránil, že je nebudu potřebovat, na cestu mi tato dáma sbalila tři jednorázové bažanty, které hodila do průsvitného igelitového pytle. Když ho pak jednou rukou držela přes rameno, zatímco mě druhou tlačila bosého na kolečkovém křesle přes celou Business Class, byl jsem rád, že ještě nedržím v ruce prázdný plastový kelímek. Na přestupu v Dubaji pak vzala svůj loďák, batůžek, kabelku, kostýmek, zkrátka všechnu svoji výbavu na jednu noc v hotelu, a samozřejmě i nezbytný pytel s nepoužitými bažanty. Zapomněla přitom na celou složku se všemi rentgeny a lékařskými zprávami ze tří afrických nemocnic, kterou nechala v letadle. V Dubaji je obrovské letiště se třemi terminály, takže jsem se pomalu začal smiřovat s tím, že mě všechna vyšetření čekají znovu. V každé nemocnici mi dělali několik rentgenů z archivních strojů a já se obával, že si v noci již nebudu muset svítit lampičkou. Odlet kvůli nám naštěstí několik minut pozdrželi, aby nám desky v letištním vozítku přivezl na poslední chvíli policista, kterému rozrušená zdravotní sestra vlepila vděčného hudlana. Oběma se nám ulevilo a my si mohli v klidu vychutnat náš první a poslední let luxusně předraženou, naštěstí pojišťovnou hrazenou první třídou...

 

Jelikož jsem si na dovolené nechtěl prát, vezl jsem s sebou jenom prádlo na donošení a postupně ho vyhazoval.

Do Afriky jsem tedy odlétal s plným batohem a uvnitř naprosto prázdný. Vrátil jsem se s prázdným batohem, avšak absolutně plný. Plný něčeho, co teď nedokážu nazvat ani jakkoliv popsat, vím jen, že to chci prožít.

Napsal DUNDEE