Rock im Park 2003

S koncem fotbálkové sezóny leckdo začíná přemýšlet, jak najednou využít spoustu svého volného času. Toto je i můj případ, a tak jsem už od prvních jarních dní počal s napětím sledovat přípravy organizátorů tuzemských hudebních festivalů. Jak však v našich končinách bývá zvykem, ani tentokráte v domácích sítích žádný tuňák neuvízl a s polochcíplými kapříky jsem se smířit nehodlal. Jako na zavolanou proto přišel návrh kamaráda Miňáka, vyrazit na pohádkově nabitý třídenní festival Rock Im Park do německého Norimberku. K mému přesvědčení stačila jen jména pěti ze zúčastněných kapel, a to Queens of the Stone Age, Disturbed, Limp Bizkit, Linkin Park a METALLICA. V nastalé euforii jsem tak zcela přehlédl jisté podstatné faktory, jako například to, že se cena zájezdu rovná dvojnásobku mého civilkářského platu, a že tedy po zbytek léta budu muset žít o vodě a suchém chlebu s Podravkou...

V předvečer odjezdu jsem usoudil, že cestu bude nejlépe celou prospat, a proto jsem až do pozdních nočních hodin pařil na Keláčově počítači, zatímco on, šetříce se na náročný víkend, dávno spal. Zanedlouho, kolem šesté hodiny ranní, jsme již já, Keláč, Miňák s Bárou a Mike stáli na Radlické a spolu s dalšími českými rádoby rockery čekali na odjezd naší prvorepublikové Karosy. Cesta uběhla vcelku rychle, byť se mi mezi vtipem hýřícími kamarády usnout nepodařilo. Po příjezdu na místo nám organizátor výpravy s příznačnou přezdívkou Ozzy oznámil, že Limp Bizkit ani Linkin Park nepřijedou a rozdal vstupenky. Já, jelikož jsem peníze sháněl nejdéle a lístek tak zaplatil jako poslední, vyfasoval jsem lupen jen na tribunu, zatímco ostatní do kotle. Při představě víkendu stráveného mezi mnou tak milovanými Helmuty a z povzdálí pozorujíce pařící našince, jsem se málem rozbrečel. Mého popotahování si však zavčasu všimla Bára a vstupenku si se mnou vyměnila, což mě dojalo natolik, že jsem slzy již nadále neudržel. Neúprosně se přiblížila hodina zahájení a my ještě neměli ani postavené stany. Při vstupu do areálu jsme však s hrůzou zjistili, že odhady pořadatelů, podle kterých se festivalu zúčastní čtvrt milionu fanoušků, nebyly přehnané. Půlkilometrová fronta před místem, kde se měnily vstupenky za rozlišovací barevné náramky, to jen potvrdila. Nezbývalo, než se po hlavě vrhnout do masivní mlýnice před kasou, v níž dívky kolabovaly a chlapci toho směle zneužívali. Moji hlavní devizou se tak stal propadlý hrudník, díky němuž jsem se hladce prosmýkl dopředu a jenž při letmém osahání odradil ty, které zezadu zmátly mé dlouhé vlasy. S náramkem na ruce jsem byl nesmírně šťastný do té doby, než jsem zjistil, že kromě dalších deformací na svém těle jsem si z mačkanice odnesl též promáčklý displej na mobilu...

Na hlavním pódiu, umístěném v čele místního fotbalového stadionu, se již začalo hrát a před námi byla ještě dvoukilometrová trasa plná všemožných kontrol, přes které by z domova přinesené jídlo, pití či foťák nepronesl ani Čáryfuk. Vše se pochopitelně dalo zakoupit uvnitř areálu a při pohledu na ceny muselo každému dojít, že organizátoři nevymysleli tento festival z lásky k hudbě. Houfy lidí nám nedovolovaly blížit se k místu činu rychleji než tempem dehydrovaných slimáků po infarktu. K tomu to úporné vedro, ve kterém se můj nápad, obouti se do černých Gladiátorů, jevil jako nešťastný. Na náladě mi nepřidalo ani zjištění, že jsem si v nich zapomněl vyměnit zimní vložky. Když jsme k večeru dorazili na stadion, měli Disturbed i Queens of the Stone Age svá vystoupení již odehraná, a tak nezbývalo než smotat další doutník útěchy a zapomnění, po němž jsem měl koncerty následujících Deftones a Marilyna Mansona poněkud rozostřené. To však tolik nevadilo, vždyť po nich měla nastoupit po čtyřleté odmlce tolik zbožňovaná METALLICA! Stadion se zaplnil do poslední skulinky a nám se tak všem podařilo proklouznout na tribunu, ze které byl nepopsatelně skvostný výhled. S prvními tóny, po nichž se na pódiu objevila modla heavy metalu v nové sestavě, všichni ztichli, aby vzápětí sborem čítajícím kolem dvě stě tisíc hlasivek odzpívali zpaměti hymnu Master of Puppets. To na mě bylo až příliš, a když k tomu připočteme, že jsem toho moc nenaspal a celý den nic nejedl ani nepil, protože euro za deci nealka se mi zdálo jako přehnaný luxus, není se čemu divit, že mě začala ukrutně bolet hlava. Bubínky drásající akustika vše umocnila a já i přes zacpané uši nejenže vše slyšel, ale také cítil, jak se celý betonový kolos chvěje v základech. Průběh dvouhodinového koncertu byl pro mě utrpením a já se jen modlil, aby už bylo po všem, zatímco lidé kolem mě dojetím z tohoto výjimečného okamžiku plakali a děkovali Bohu, že se něčeho podobného vůbec dožili. Osudnou se mi stala poslední píseň před přídavkem, ve které se závěrečným kytarovým riffem vygradovala současně i má migréna a na jehož konci, zatímco ostatní vestoje aplaudovali, já vleže zvracel...

Bezpochyby to pro mě, stejně jako pro všechny ostatní, byl nezapomenutelný zážitek, ale za ty peníze bych ho komukoliv z vás mile rád přenechal...

Napsal DUNDEE