Jemen 2008 (25.4.-11.5.08)

Shodil jsem krosnu, pustil televizi a načal láhev whisky. Stojím na balkóně a pozorujíce protější panelák mi pomalu dochází, že tohle bude krušná aklimatizace...

Vše to začalo před pár měsíci, kdy jsem se po dlouhé době shledal se sestřenkou Helčou a jejím přítelem Petrem a zmínil se, jak moc mě unavuje ten každodenní šedý stereotyp a jak rád bych vypadnul z Prahy, ale nemám kam ani s kým. K tomu jsem ještě upustil slzu a hra na city se vyplatila, bylo mi nabídnuto, že s nimi tedy můžu letět na čtrnáct dní do Jemenu. Do té doby jsem si myslel, že se jemen přidává do polévky, a tak jsem je poprosil, jestli by mi nemohli o tomto koření něco poslat. Po otevření příchozího e-mailu mi stačily první tři fotky, abych se rozhodl. Palmy, sněhobílé písečné pláže a smaragdové moře mě okamžitě přesvědčily. Až po zaplacení letenek však vyšlo najevo, že ostrov Sokotra, ze kterého byly tyto snímky, se už nevešel do našeho rozpisu, a že budeme cestovat autem pouze po vnitrozemí. Přesto jsem během dovolené svého rozhodnutí ani na okamžik nelitoval...

Vánoční dárky kupuji na Štědrý den, na Silvestra se po šampaňském začnu shánět, až když ostatní už odpočítávají a na dovolenou, na tu se zásadně začínám balit až v den odjezdu. Zatímco Helča s Petrem trpěli cestovní horečkou už několik týdnů předem, mě postihla až dvě hodiny před odjezdem, to když jsem začal přemýšlet, co si vezmu s sebou. Spoj z Hlavního nádraží lůžkovým vozem do Vídně, kde nás čekalo letadlo do Istanbulu, jsme tak málem nestihli a ve vlaku pak zapomněli našeho jediného knižního průvodce. Istanbul, kde jsme půl dne čekali na let do Sana´a, nás uvítal mrazem, deštěm a nevraživými Turky, mezi nimiž jsme si připadali jako homosexuální cikáni nabízející pervitin na srazu podnapilých neonacistů. O to více jsme se báli, co nás asi čeká v Jemenu...

Přílet do hlavního města Jemenu Sana´a se podobal přistání na Marsu. Město, jako vystřižené z pohádky tisíce a jedné noci, staletí staré, krásně zdobené domy a mezi nimi mraky lidí. Všichni muži tu vypadali jako Aladdin bez
make-upu před Drop-inem a všechny ženy zde byly kompletně zahalené v navlas stejných černých hábitech, ze kterých koukaly jen nádherné tmavé oči a některým pro černý závoj přes hlavu ani ty ne. Nebýt mobilů a aut, z nichž by u nás ani jedno neprošlo technickou kontrolou, nevěřili byste, že se nacházíte v jednadvacátém století. Doprava byla to první, co nás po cestě z letiště zaujalo. Semaforů je tu jen pár a když, tak slouží stejně jako u nás značení vedlejší ulice, na červené auta zkrátka jen zpomalí, někdy ani to ne. Většinou světelná znamení chybí, takže platí právo průbojnějšího a na křižovatkách tak panuje absolutní chaos, hlavní ulici či přednost zprava tu neznají. Podle toho také vypadá většina aut, neuvěřitelně stará, poškrábaná, pomačkaná, občas s chybějícími částmi karoserie. Do toho příšerný hluk, protože častěji než blinkr nebo řadící páka se tu používá houkačka. Troubí se pořád, když se předjíždí, na chodce a zvířata na silnicích i na protijedoucí auta, protože silniční pruhy tu někde vůbec nemají. Během našeho pobytu se nám několikrát stalo, že náš řidič v nepřehledné zatáčce či ve vysoké rychlosti předjížděl a protijedoucí auto, aby předešlo srážce, muselo zkrátka sjet ze silnice. A řidičáky? Běžte se vysmát, viděli jsme třeba asi devítileté dítě řídící starý náklaďák plně naložený na sobě naházenými propanbutanovými lahvemi...

Jemen patří mezi nejchudší země Světa a je to vidět na každém kroku. Krásná města a hlavně přírodu tu hyzdí všudypřítomná špína a odpadky, kterými jsou některé ulice či stráně zcela přeplněné. Když se tu dopije plechovka či plastová láhev, jednoduše se zahodí a je jedno, jste-li na ulici, v horách či na poušti. S otřesnými hygienickými podmínkami v jídelnách po celé zemi se musíte smířit, jinak byste zemřeli hlady, neboť žádné supermarkety tu nejsou. Vody je v celém Jemenu velký nedostatek, v některých jídelnách proto umyvadlo nebo záchod vůbec nemají, a když, tak vážně stojí zato. Kloset z Transpottingu hadr. Neznají tu příbory a jí se zásadně rukama ze společné mísy. Jelikož si není kde umýt ruce, platí tu jednoduché pravidlo - pravá ruka se používá při jídle, levá na záchodě. Kdybyste na to náhodou zapomněli a jedli levou rukou, budou tu z vás znechuceni. Dalším nezvykem pro mě pak bylo, že v případě potřeby není slušné močit ve stoje, což v kombinaci s použitím pravé ruky zavánělo ukamenováním. První noc v Sana´a jsme naštěstí strávili na místní poměry v přepychovém hotelu v centru. Byla tu sprcha, záchod, čisté povlečení a dokonce televize. V obrovském hotelu s početným personálem jsme však byli úplně sami a takovýto obrázek nás čekal i v každém dalším městě, kde jsme se v průběhu cestování ubytovali. Jemen nikdy nepatřil mezi turistické země, ale stačilo pár bombových útoků a únosů cizinců, z nichž někteří při pokusu vlády o jejich osvobození nepřežili a z vyspělých zemí se sem teď bojí jezdit, chudá země tak přichází o potřebné finance ze zahraničí a strádá. Nutno ale podotknout, že nás nečekaná vstřícnost místních lidí ve městech překvapila a my tak na ně postupně přestávali pohlížet jako na zlé mimozemšťany. Na místní styl oblékání jste si zakrátko zvykli, takže vám pak ani nepřišlo podezřelé, že každý správný Jemenec nosí prapodivně uvázaný šátek na hlavě, na těle má noční košili, přes ní slušivé sako a za pasem velkou dýku zvanou gambiji. Ta tu slouží jen jako tradiční módní doplněk, horší je to, že většina mužů, někdy i čerstvě náctiletých výrostků, má na rameni kalašnikov. Všude, kam jsme zavítali, jsme se okamžitě stali středem pozornosti. Lidé na nás zvědavě pokřikovali, vyptávali se nebo jen zdravili. Byli jsme nepřehlédnutelní, nejenže jsme byli cizinci, ale hlavně obrovský muž, nezahalená žena a podivín se skobou v obočí. Piercing viděli v Jemenu snad poprvé, každý den ke mně někdo přišel, s otevřenou pusou zblízka zíral na kus kovu a nechápavě kroutil hlavou. Neustále jsem odpovídal na jejich tázavé pohledy a otázky typu ‚Hospital?‘ Přesto k nám byla drtivá většina místních vlídná, uctivá a přátelská. Tohle, že má být jeden z pilířů 'osy zla'? Pochopili jsme až další den, když jsme ve vypůjčené osmiválcové Toyotě Land Cruiser 4,5l opouštěli hlavní město. Na jeho okraji na nás, našeho průvodce Ahmeda a řidiče také Ahmeda, čekala vojenská eskorta. Deset vojáků se samopaly a vozidlo s protitankovým kulometem na korbě jsme opravdu nečekali. Nebylo divu, hned naše první cesta vedla do pouště, a to přes jedno z nejnebezpečnějších míst v Jemenu, přes Márib. Zanedlouho nás čekala první vojenská kontrola, kterých jsme za ty dva týdny podstoupily několik set! Tyto takzvané 'checkpointy' slouží k tomu, aby vláda měla přehled, mezi kterým stanovištěm chybějící turisté zmizeli. Většinou stačilo odevzdat ofocené povolení a říct ‚čiký‘, načež se na strážících tvářích objevil úsměv a vojáci nás okamžitě pustili dál. Čechy tu naštěstí, nevím proč, mají v oblibě. Zato Ameriku pochopitelně ne. Amíka jsme potkali jediného, byl na dovolené sám a byl evidentně přihřátý. To, že přežil si vysvětluji jedině tak, že v očích Jemenců homosexuálové rozvracejí americkou armádu. Celý Márib připomíná válečnou zónu, koncentrace zbraní podél cest je tristní. Týden poté co jsme jím projížděli, tu unesli dvě Japonky. Vojenská eskorta jim byla prd platná, prý je obklíčilo třicet povstalců s kalašnikovy a vojáci, aby předešli přestřelce, je raději vydali...

Cestou jsme se zastavili také v pozůstalých troskách chrámu královny ze Sáby. Pilíře a torza hradeb z 10. stol. př.n.l. zde byli nestřeženy a vy jste se tak mohli dotknout historie. Všude jinde by se na takovouto památku stály fronty a byla by k vidění pouze za sklem či alespoň za zábradlím. Ne však v Jemenu. Kdyby jste se tu pomilovali na obětním oltáři kozorohů, nikdo by si toho ani nevšiml. Také jsem se rozhlížel, ale žádná samice, vyjma mé sestřenice, v okolí nebyla, nepočítám-li jednu opodál stojící vnadnou, leč oslici. Celkově tu platí, že cizince ve městech, kromě těch větších, kde je nošení střelných zbraní zakázané, doprovází policejní auto, mimo město vojenská eskorta a v poušti, tam vás ochraňují beduíni. Kočovní domorodci si nás vyzvedli poblíž hranic se Saúdskou Arábií a po hodině jízdy jsme už seděli u nich ve stanu, tedy spíše v šapitó, kde nás pohostili khátem. Dostáváme se k tomu, co je pro Jemen symboličtější než cokoliv jiného. Je jím právě khát, lehká droga, která je legální jenom v Jemenu a Holandsku. Celá země je na této rostlině plně závislá. Ekonomika tu kvůli ní trpí, už se zde nepěstuje káva jako dříve, takže není co vyvážet. Na drtivé většině polí roste pouze tato kytka, jenž při žvýkání listů a výhonků uvolňuje endorfin. Každý den zde vypadá stejně, kolem poledne se tu začíná na trzích, jenž jsou na každém rohu, obchodovat s khátem, prý se za něj utrácejí až tři čtvrtiny všech příjmů. Od jedné hodiny odpoledne už všichni muži, ženy i děti, ti potají, nic jiného nedělají, než že takzvaně khátují. Sežvýkané části rostliny pak uchovávají mezi zuby a tváří, takže večer všichni vypadají, jakoby jim někdo do pusy narval tenisák. Musím říct, že na nás tato droga účinek neměla, nepočítám-li to, že Helča z ní dostala afty a Petrovi se začala svévolně spouštět krev z nosu. S beduíny jsem ji vydržel žvýkat dvě hodiny, a když jsem zjistil, že to nedává, sáhl jsem do batohu a vytáhl z domova přivezeného Jägermeistera. Netvářili se na to zrovna dvakrát nadšeně a ani ochutnat nechtěli, teprve posléze mi Petr vysvětlil, že alkohol jim islám zakazuje. Už chápu, proč žvýkají to listí. Snažil jsem se jim vysvětlit, že to není alkohol, ale medicína. Marně. Přišlo mi dost netaktní pít sám, ale zároveň jsem po prvních pár locích nemohl přestat, antibiotika se přeci musí dobrat až do konce. Ke společnému přípitku jsem přeci jen přesvědčil našeho průvodce, který ještě za studijních let pobýval v Praze a pod záštitou diplomata zde obrážel jeden bar za druhým. Byla s ním legrace, říkal, že si po návratu z Čech domů vzal svoji dvanáctiletou sestřenici a ta, že mu o rok později porodila první dítě ze tří. Smál jsem se do té doby, než jsem pochopil, že to myslí vážně. Navíc mi dopil Jégra, čímž u mě nadobro skončil. Usínal jsem uprostřed pouště pod jasnou oblohou a pozoroval hvězdy. Nekonečno nade mnou, nekonečno vůkol mě. Život je krásný, kdyby tady se mnou byla ještě tak má láska. Zašmátral jsem vedle sebe a našel jen víčko. Tohle ti Ahmede nezapomenu...

Další den jsme vyrazili zpět, závodili v džípech s beduíny v poušti, skákali přes písečné duny a na vrcholu jedné z nich uvízli. Myslel jsem, že je to adrenalinový vrchol dne, ale nebyl. Poté, co jsme auto rukama podhrabali a přijeli zpátky k silnici, kde si nás měli opět převzít vojáci, čekala nás scéna jako z akčního filmu. Rozjaření beduíni se totiž rozhodli, že nás doprovodí až do nejbližšího města, kde je, jak už to bývá zvykem, protislužbou pozveme na oběd a začali s námi vojákům ujíždět. Ti si však mysleli, že nás chtějí unést, a tak nás pochopitelně začali pronásledovat. Následná honička, při níž jsme ve zpětném zrcátku vystrašeně bystřili, kdy asi tak voják za kulometem začne mířit, skončila naštěstí dříve, než jsme museli z krosny tahat čisté spodní prádlo. Ale bylo to těsně. Následovala pouze slovní přestřelka a po chvíli jsme už obědvali s vojáky. Těm se s námi ale po vydatném jídle nechtělo pokračovat a usoudili, že stačí, když s námi pojede jen jeden z nich, kterého si musel vzít náš průvodce na klín. Ahmeda z něj po pár kilometrech jízdy začala zřejmě brnět noha, a tak navrhl, že bychom se mohli zastavit na čaj. Voják zatím někam odeběhl pro svůj denní příděl omamné zeleně a my vstoupili do podivné hlučné jídelny, která v tu chvíli ztichla a na nás nevrle zíralo asi čtyřicet po zuby ozbrojených muslimů s vizáží Saddáma Husajna. Nešlo couvnout, a tak jsme se posadili, naštěstí bylo místo hned u východu. A věřte mi, když se nás přišel zeptat Usáma bin Ládin, co si dáme, povolil by řitní svěrač i Sagvanovi Tofimu. Mít tam s sebou kameru a nebát se jí použít...

Tohle se muselo zapít, ale zásoby nám došly už druhý den a v Jemenu se žádný alkohol neprodává. Alespoň ne legálně, ale na černém trhu se dá sehnat whisky, gin nebo vodka. Nic jiného. Pokud máte chuť na pivo, pořídíte nealkoholické pito, které tu mají všude a aby mělo nějaké volume, namícháte jej s vodkou. Chutnal jsem to a pít se to dá. My jsme raději zvolili značkovou whisky, která byla na místní poměry sice dost předražená, v přepočtu na koruny ale vyšla levněji než v Čechách. Celkově je tady velice levno. Litr benzínu tu vyjde na šest korun, plechovka Coca Coly na bůra a noc v luxusním hotelu na stovku za osobu na noc i se snídaní. Peníze tu mají úplně jinou hodnotu. Pokaždé, když jsme někde zastavili, obklopilo naše auto spousta dětí a žebraček. Když dáte u nás bezdomovci pětku na vlak, pošle vás někam, že čekal víc a tady vám i za pár korun líbají ruce. A to mluvím jen o městech, mimo ně je to úplně jiné kafe. Projeli jsme desítky nádherných horských vesniček, v nichž vládla neuvěřitelná bída. Mezi lidmi zde žijícími v chatrčích a příbytcích postavených z kamení by i největší troska z Hlaváku vypadala jako ropný magnát. A ty děti, kapitola sama pro sebe. Byly všude, na jednu jemenskou rodinu připadá sedm dětí, takže se to jimi všude jenom hemží. Ve věku, kdy se u nás ještě vozí v kočárku, tady už běhají bosé bez dozoru po ostrých skalních převisech. Například jsme autem míjeli dívčinu předškolního věku s ještě mladším chlapečkem, kočírující uprostřed opuštěné cesty povoz tažený oslem. Všechny děti jsou umouněné v potrhaných šatech, pobíhají a pokřikují na vás ‚sora, sora‘, což znamená, že chtějí vyfotit. Stačí tak udělat, ukázat jim jejich snímek na displeji digitálního fotoaparátu a oni jsou šťastní, smějí se a ještě poděkují. Fotky dětí nám proto zabraly většinu našeho materiálu. Ti protřelejší zase křičí ‚kalam, kalam‘, čímž si říkají o tužku nebo propisku. Nevěřili byste, kolik radosti jim tím můžete udělat. Naše zásoba pastelek padla hned v první vesnici a my po zbytek dovolené psací potřeby stále dokupovali. Rozdali jsme stovky propisek, ale bylo jedno, jestli jsme do vesnice přijeli s padesáti, stem či více pery, vždycky všechny zmizely. Jakmile jsme vyndali první propisku, během pár okamžiků se to rozkřiklo a my byli obklopeni desítkami ukřičených dětí, z nichž některé v nepřehledném houfu nastavovaly nenápadně obě ruce, pera pak hned schovávaly do kapes a chtěly další. Párkrát se stalo, že jsme vytáhli z batohu trs per, a když se je chystali rozdat, přiskočilo k nám nějaké dítě, vytrhlo je z ruky a pronásledováno ostatními zmizelo v dáli. Navždy se mi vryl do paměti malý klučina, pro kterého mi zbyla jen obyčejná neořezaná tužka a on poté, co jsem mu ji dal, začal vesele poskakovat. Takovýto projev nefalšované radosti jsem dosud neviděl. Lego tu evidentně neznají...

Po noci strávené opět v hlavním městě jsme další den zamířili do hor. Rozhodli jsme se, že dále už budeme pokračovat bez průvodce a pouze s řidičem, ale Ahmed už měl jiné plány a navrhl, že dál pojedeme s jeho starším bratrem Alim. Nebyli jsme si však jisti, jestli se s ním domluvíme, takže jsme se ho raději zeptali: ‚Can you speak English?‘ Usmál se a razantně pokyvujíce hlavou odpověděl ‚Spík ingliš!‘. Fajn, vyrazili jsme a až po pěti hodinách jízdy nám definitivně došlo, že Aliho angličtina spočívá v tom, že umí dvě slova německy. Jeho neustálé ‚Najn problem!‘ jsme po prvních pár nedorozuměních prokoukli. Z anglicky položené otázky si vždycky vybral jen pár slov, které foneticky zopakoval a na konci věty vyměnil otazník za vykřičník. Není tedy divu, že když jsme se zastavili na prvním jídle a já si chtěl objednat maso, musel jsem mu pomocí mimiky a citoslovcí vysvětlit, cože je to 'chicken'. Pochopil a za chvíli přinesl míchaná vejce...

Většina silnic spojujících města je zde nově vystavěných, takže jsou paradoxně v lepším stavu než ty naše. Občas jsme ale museli objíždět přes celou vozovku ležící ze skály utržený balvan velikosti luxusní vilky na Ořechovce. Cesta do horské vesničky Shahara však nevedla po žádné cestě, nýbrž přes kameny a skály, byla dlouhá, únavná a chvílemi nebezpečná, to když jsme projížděli přilehlými vesničkami, lidé na nás pokřikovali a jinde přátelské děti tu po nás házely kameny, dobrá nepřehánějme, kamínky. Když jsme se Aliho ptali, kamže to jedeme, vždy nám ukázal na horizontu rýsující se nepřístupné pohoří a smál se. Mysleli jsme si proto, že si dělá legraci. Nedělal. Ačkoliv jsem celou cestu obdivoval, co všechno naše Toyota dokáže sjet a vyjet, bylo mi jasné, že tohle nezvládne. Zanedlouho nám došlo, proč se Ali smál. Zastavil u terénního džípu a oznámil nám, že dále jedeme s jeho dalším bratrem Husajnem a on, že tu na nás do zítra počká. No jo, ale v džípu bylo místo jen pro dva a u šoféra již někdo seděl, takže nezbývalo než nasednout na korbu. Už jízda po rovině nám dělala problémy, jelikož jsme každou chvíli přejeli přes nějaký balvan, nedalo se na ní pořádně sedět, takže jsme stáli. Za jízdy k nám ještě naskočili dva domorodci, což je úplně běžné, každý pojízdný vůz tu funguje jako bezplatné taxi. Čím více jsme stoupali po úzké rádoby cestičce, tím větší byl i úhel stoupání. Jelikož jsme měli zpoždění a tma se blížila, jeli jsme rychle, co to dalo. A že to dalo, sanice nám spadly už po prvních pár metrech jízdy a my se jen křečovitě drželi korby, aby nás ve strmých zatáčkách nad obrovskými propastmi náhodou nesetřásli. V pološíleném smíchu jsme si tento výstup do hor nakonec pořádně vychutnali a pořídili dokonce i video, které moje babička vidět nesmí, ale vy ano. Téměř na vrcholu se za zatáčkou ve třech tisících metrech nad mořem objevil proti nám obrovský bagr, který zabíral, vlastně vytvářel cestu před námi. Aby se nám mohl vyhnout, vyhloubil lžící do hory objížďku, přičemž zničil jedno celé pole. Všechny hory jsou zde poseté úrodnými políčky, která přesně ohraničují navršené kameny, takže jednotlivá pohoří tu v době sucha vypadají jako obrovské pyramidy. Těžko odhadnout, kolik tohle muselo dát práce a kolik generací se na jejich výstavbě podílelo. Když jsme dorazili na vrchol, byli jsme v euforii. Možná proto, že jsme výstup přežili, spíše však kvůli tomu, že se nám najednou naskytnul nepopsatelně skvostný výhled na všechna okolní pohoří, včetně prastarého kamenného mostu, spojujícího v mnohasetmetrové výšce dvě hory. Samotné městečko Shahara nebylo o nic méně úchvatné, bylo zcela nedotčené civilizací, žilo vlastním životem a z vlastních zdrojů. Bylo zde několik obrovských nádrží na dešťovou vodu a jeden skromný hotýlek, kterému by výhled z okna záviděl každý luxusní hotel kdekoliv na světě. Přezdívají tady tomu ´ráj na zemi´ a nám nezbylo, než s tím souhlasit, na krásnějším místě jsme doposud nebyli. Další den se nám odsud vůbec nechtělo. Po třech dnech dovolené jsme mysleli, že nám už Jemen nemá co víc dát, že nás již nemůže ničím překvapit, ale jako vždy jsme se v něm spletli…

Čekala nás náročná a zdlouhavá cesta z hor do přístavu Hodeida, ležícího nedaleko nejteplejšího místa na Zemi a našeho jediného zastavení u moře. Aby nám cesta rychleji ubíhala, pouštěl nám Ali svoji oblíbenou muziku. Což o to, hudba byla obzvláště v kombinaci s malebnými horami, horskými vesničkami a rušnými trhy, které jsme míjeli, opravdu úchvatná a vytvářela takový Jemenský soundtrack, problém byl však v tom, že řidič měl sebou pouze dvě cédéčka, které hrál stále dokola. První s tamními ujetými tanečními hity jsme proto po prvním tisíci ujetých kilometrů znali nazpaměť a vesele si je prozpěvovali. Na druhém, Aliho oblíbeném, byla unylá tradiční instrumentální muzika. Tento nosič jsme nikdy celý nedoposlechli, většinou jsme už po první písničce všichni kromě šoféra spali. Cesta díky tomu rychle utekla a probudil nás až svěží mořský vzdoušek. Blížíce se k pláži jsem to již déle nevydržel a ještě za jízdy vyskočil z auta. Utíkal jsem k vodě a za běhu ze sebe strhával oblečení pod nímž jsem měl plavky, pro jistotu oblečené již z Prahy. Jakmile se má chodidla dotknula slané vody, byl jsem na vrcholu blaha. Moře, konečně moře!!! Po dalších deseti minutách běhu od pevniny, kdy jsem měl vodu stále po kotníky, mi došel dech. Cestou zpátky na pláž jsem tedy alespoň válel sudy, abych se celý smočil. Voda však byla vlažná a v padesáti stupňovém vedru příliš neosvěžila. Zbytek dne jsme proto strávili na hotelu v klimatizovaném pokoji. Ráno mě probudil ukrutný řev. Petr běhal po pokoji, rval si zbylé vlasy na hlavě a křičel: ‚Umřeme, všichni tady umřeme!!!‘ Nejprve jsem myslel, že mu z tropického vedra hráblo, až když jsem ho uklidnil, dozvěděl jsem se krutý fakt. Úplně jsme totiž zapomněli, že se nacházíme v oblasti zasažené malárii a naše vysoce účinné repelenty třídy 'Černobyl' tím pádem nepoužili, což při pohledu na naše poštípaná těla celkem zamrzelo…

Poté, co jsme se smířili s pomalou smrtí, jsme vyrazili na největší rybí trh u Rudého moře. Pobíhaly zde a pokřikovaly na sebe stovky lidí, vydražovalo se tu nepřeberné množství druhů ryb, mečounů, rejnoků, chobotnic a krabů. Dosud jsem si myslel, že žraloci jsou vzácné snad chráněné ryby, ale tady jich ležely stovky, od metrových až po několika metrákové. Všichni zbaveni ocasních i hřbetních ploutví, veškeré důstojnosti. Lidé tu po nich chodili a rybáři tahali na hácích z podpalubí další a další. Hrozný puch. Masakr. Nezdrželi jsme se proto dlouho a raději koupili pár ryb, které nám v nedalekých hliněných pecích upražili dříve, než jsme si vybrali něco k pití. Byly jako přejeté plamenometem, ale vynikající. Tomu říkám 'hotovka'...

Na večer jsme dorazili do bývalého hlavního města Taizu a sami bez Aliho vyrazili do centra. Jemenci však po setmění bývají podráždění a tady jsme to pocítili naplno. Nikdo nás najednou nezdravil, nevyptával se. Ti, kolem kterých jsme procházeli ztichli, mračili se, něco si mezi sebou povídali a občas na nás něco nesrozumitelného zakřičeli. Odebrali jsme se proto raději zase zpátky na hotel. Čekala nás děsivá noc, někdo ve městě vybíjel psy a ti hrozivě štěkali vždy, když jeden z nich smrtelně zakňučel. Postupně štěkot slábl, až utichl úplně. Nespali jsme dlouho, ve čtyři ráno nás opět probudil hrozný hluk. Bylo to první z mnoha denních svolávání do mešit ze spousty amplionů, rozesetých po každém městě. Pro středoevropana strašidelný akustický zážitek… Konečně bylo dopoledne a my vyrazili za dominantou Taizu, pevností osázenou hradbami na kopci nad městem. Nebyl tu nikdo kromě dělníků, pracujících zde na výkopech a několik všudypřítomných vojáků. V nestřeženou chvíli jsme se jim vytratili a dostali se až na samý vrchol opravovaného hradu. Sedíce na hradbách jsme tu měli krásný výhled na celé město. Byla zde také spousta střepů z hliněných nádob, které sem ukládali na rekonstrukci pracující dělníci, aby tu vyschnuly. I laikům jako nám došlo, že tyto střepy budou stovky let staré. Zrovna ve chvíli, kdy jsem v ruce držel torzo jakési amfory, objevil se voják. Abych zachránil situaci, podal jsem mu vázu a krkolomně se zeptal, jak je to staré. Voják jí v ruce několikrát obrátil a prohlásil, že hodně. Poté nádobu odmrštil a ta se rozpadla na několik kusů. Pak nás požádal, abychom ho následovali ven a v těžkých kanadách, za zvuků praskajících střepů, prošel přes schnoucí kusy keramiky. Být archeologem dostanu buď infarkt nebo amok…

Následující den jsme se opět vrátili do našeho domovského hotelu v hlavním městě a brzy ráno se vydali na exkurzi po horských vesničkách. V provincii Al-Mahwit jsme přijeli autem na skalní převis, pod nímž se nacházel kolmý sráz o hloubce zhruba tří kilometrů!!! Poprchávalo a na úplném okraji skály v poklidu sedělo několik domorodců. Mám respekt z výšek, svůj balkón v sedmém patře panelového domu proto navštěvuji jen zřídka, a tak jsem se raději držel opodál, zatímco sestřenka na mokrém převisu vesele cupitala v sandálech a snažila se udělat co nejlepší snímky. Nakonec jsem sebral veškerou odvahu a po břiše se připlazil na okraj skály. Jeden z Arabů zrovna dojedl meloun a zbytek z něj odhodil, sledujíce jak slupka padá nikam se mi udělalo nevolno a nepřidalo tomu ani to, že se Ali pokusil udělat vtip a naznačoval, že mě shodí dolů. Tuto legraci jsem tak docela nepochopil, takže si ze mě pak zbytek výpravy v autě utahoval. Na další zastávce jsem se tedy rozhodl překonat svůj strach a ukázat jim, že se ničeho nebojím. Zatímco Ali obchodoval s místními narkomany žvýkajícími na okraji hory khát, já si vyhlédl neobsazený výčnělek skály nad propastí a seskočil na něj. V sedě jsem se přiblížil na samý okraj a spustil nohy dolů. Ve chvíli, kdy jsem se předklonil, abych se podíval na miniaturní políčka pode mnou, začali na mě opodál sedící muži křičet a urputně gestikulovat. Nerozuměl jsem jim, a proto jsem zavolal na Petra, který trochu ovládá základy Arabštiny. Petrův překlad byl pohotový: ‚Ten kámen je uvolněný!!!‘ Je zvláštní, čeho je schopen nemotorný člověk, kterému jde o život. Skokem, který by mi i Roman Šebrle mohl závidět, jsem se vydrápal nahoru a poprvé v životě ocenil svoji muší váhu…

Naše další cesta vedla přes údolí Saria, které se kromě neúnosných veder vyznačovalo tím, že bylo poseto skromnými chatrčemi z hlíny a slámy, v nichž žili Somálci. Ti se sem přeplavili přes moře a v Jemenu jsou nejchudší mezi chudými. Více tu trpí snad jen zvířata. Podél cest byly desítky mršin psů, koček, oslů či koz, které buď někdo srazil nebo pošli vedrem. Narazili jsme tu i na uhynulou krávu, na které si pochutnávalo asi patnáct supů. Aby Ali občas trochu uvolnil atmosféru, zastavil a pustil nahlas rádio, vytáhl nás a své gambíje z auta a učil nás s těmito dýkami tancovat jejich tradiční tance. Nejlépe mu to šlo se mnou, protože jsem se mu nejméně bránil. Oblíbil si mě natolik, že zastavoval čím dál častěji a z auta vytahoval už pouze mě. Vždy se u toho smál a křičel ‚Manacha dencink!‘ Význam jeho slov jsme začali chápat až v den, kdy jsme dorazili do hotelu v městečku Manacha. Provozovatel hotelu byl jeho dobrý přítel a Ali znal i všechny členy personálu. Bylo nám podezřelé, že se pořád culí, až když jsme přišli na večeři, kde na nás kromě jídla čekalo deset v krojích oblečených chlapců a mužů, tak nám došlo, co se tu chystá. Jídlo jsme jedli pomalu, jako by bylo naše poslední před popravou. Ostatní zatím ladili nástroje a upravovali si pestrou výstroj. Muži se v Jemenu baví výhradně bez žen a je tu třeba běžné, že se drží vzájemně za ruce na důkaz přátelství. Podle toho také vypadá jejich tancování, které navíc postrádá jakoukoliv logiku natož rytmus, takže je dosti chaotické. Dojedli jsme a Helča začala předstírat střevní potíže, čímž mi vyfoukla moji připravovanou fintu. Nebylo úniku. Muži tasili dýky a začali tancovat těžko popsatelný tanec, něco mezi vyvoláváním deště, kozáčkem a sumo. S křečovitým úsměvem jsme na sebe s Petrem hleděli a doufali, že se z této noční můry probudíme. Nestalo se. Ali se roztančil a přišel si pro mě. Dámy a pánové, na to, na co jsem ten večer tančil, by se neodvážil pohybovat ani sjetý Justin Timberlake sám doma před zrcadlem. Po celou dobu tance jsem se snažil nemyslet na to, že by tohle mohl někdo natočit a po zbytek života mě tak vydírat a raději jsem sledoval vyděšeného Petra, který na toto elektrické křeslo teprve čekal. Konečně uplynuly nejdelší dvě hodiny mého života a od tance se přešlo k tradičním zábavným hrám na reflex, vesměs spočívajících ve vzájemném fackování se. Těch jsem se narozdíl od Petra odmítl zúčastnit, s ozbrojeným muslimem jsem se bít vážně nehodlal…

 

Dovolená se blížila ke konci a před námi byl poslední den před návratem do Sana’a. Počasí se pokazilo, přicházelo totiž období dešťů. Náš poslední výlet jsme uskutečnili pěšky z Manachy do horského městečka Hadžara. Oblečeni v pláštěnkách jsme po cestě zabloudili nikoliv v mlze, ale v mraku. Nebyl tu signál, takže jsme se nemohli dovolat Alimu a do toho začalo hrozně pršet. Zachránil nás až mladý student, který se objevil z ničeho nic a nabídl nám, že se u něj můžeme schovat. Žil v sedm set let starém šestipatrovém domě spolu se všemi příbuznými. Byl velmi úslužný, uvařil nám čaj a začal vyprávět, že se za týden žení, ale že svojí nadcházející ještě nespatřil. Svazky zde domlouvají rodiče a v zájmu udržení majetku v rodině se proto často berou bratranci se sestřenicemi. Spousta dětí je proto v arabském světě různě zdegenerována. Občas se proto stávalo, když jsme se někomu představovali jako žena, její přítel a její bratranec, že na mě dotyčný významně pomrkával. Na Helču bych tady měl větší nárok než Petr. Svatby tu trvají týden a nevěsta se svému nadcházejícímu může odhalit až čtvrtý den obřadu. Vzhledem k útlému věku dívky tedy takové zdejší Kinder surprise. Pokud by se mu nelíbila, může jí vrátit, ale přišel by o spoustu peněz. Svatby jsou totiž velkolepé a na místní poměry neuvěřitelně drahé. Muž musí přinést otci nevěsty peníze v přepočtu za čtvrt miliónu korun a za dalších sto tisíc vystrojit svatbu, které se účastní celé město, jenž celý týden vkuse khátuje. Náš mladík proto s veselkou čekal čtvrt roku na letos opožděné období dešťů, aby na ní měl pořádnou úrodu tohoto povznášejícího kvítí. Každý student v Jemenu je zároveň i průvodce a hlavně obchodník a ani tento bohužel nebyl výjimkou. Poté co přestalo pršet a on nás provedl po městě, zavedl nás až ke své garáži, ve které měl jako každý druhý Jemenec svůj krámek s gambíjemi, šátky, náramky, náhrdelníky a podobně. Den před odjezdem jsme měli nakoupeno vše již několikrát, ale nechtěli jsme jako vždy urazit. Pořídili jsme proto pár dalších zbytečných suvenýrů, ale to jsme neměli dělat. Po městě se rychle rozkřiklo, že tu jsou nakupující cizinci a my se za zvuků vrzajících vrat od garáží, obklopeni žebračkami chtějícími almužnu a dětmi prosícími vás o propisku, začali snad poprvé těšit domů. Byla to ta chvíle, kdy vám dojde, že tuto zemi sami nespasíte. I kdybyste každému žebrákovi dali jen korunu, zruinuje vás to a na potřeby místních dětí by nestačil ani celý Kooh-i-noor. Náhle se v mlze na kopci jako fata morgana vynořila naše Toyota s Alim, který o nás měl strach, a tak se nás vydal hledat. Byli jsme zachráněni! Ali byl hodný a milý chlapík, za těch čtrnáct dní jsme si na něj dost zvykli. Pořád přežvykoval, a tak jsme mu přezdívali Ali-khát-or a ačkoliv jsme mu vůbec nerozuměli, myslím, že jsme si náramně rozuměli. Naše jazyková bariéra se však naplno projevila v hodinu odjezdu na letiště. O půlnoci nás měl Ali vyzvednout na hotelu, ale on zřejmě pochopil až v poledne nadcházejícího dne. Dvacet minut před odletem jsme si proto vzali taxíka a narychlo mu vysvětlili naši situaci. Následovala jízda smrti, při níž náše auto vůbec nezpomalilo a projelo celým Sana’a bez zastavení, na červených pouze troubící, aby upozornilo ty, co měli zelenou. Odbavení jsme díky tomu nakonec zázračně stihli a tohle byla taková symbolická tečka za celou touto adrenalinovou dovolenou…

Jemen mi vyrval srdce z těla, zadribloval si s ním, pak ho z trojky hodil do mlýnku na maso, přidal pár neznámých ingrediencí, propasíroval jej do formy, nechal zamrazit a vrátil zpátky pod hrudní koš. A mě nezbývá, než mu za to poděkovat. Díky, bylo to nádherné a nezapomenutelné!!!

Napsal DUNDEE