Deprese 1997

Úplněk a auta osvětlují most,
na něm postava za plotem stojí,
všech problémů má už dost,
rány na duši se těžko zhojí.

Bylo to dneska někdy k ránu,
kdy poslední kapka přetekla,
jeho holka dala si zlatou ránu,
proč mu proboha nic neřekla!

V alkoholovém opojení,
v němž zradil své přátele,
co jedna noc všechno změní,
zapomeň a tvař se vesele...

Měl si najít psychiatra,
možná učit se měl více,
teď má prochlastaný játra,
v rozkladu jsou jeho plíce.

 

Posledního páva z cigarety,
jenž sebevědomí mu dodaly,
umrlčí děšť svlaží jeho rety,
flegmatický pohled do dáli.

Nic už ho netrápí, nic ho nebolí,
o tom teď nemůže být pochyb,
na sračky leží v Nuselskym údolí,
stačil jen jeden unáhlený pohyb.

Snad zítra rodiče vzpomenou,
na svého nechtěného syna,
a alespoň slzu vymáčknou,  
než začne pohřební hostina...

Napsal DUNDEE